"; ?>
Hlavní stránka * STŘELÁK * Fotky * Přezdívky * Historie * Cancák * Z POSLEDNÍHO VAGÓNU * Kontakt
Prezdivky obalka

1. KOMÁR (Praha)

Moji přezdívku jsem dostal na mém prvním skautském táboře, kam jsem jel jako novopečený skaut. Přezdívka vznikla dle mého chování a byla mým okolím velice silně přijata. Má snaha o to, abych si nemusel přezdívku ponechat však vyšla na prázdno. Všichni tvrdili, že moje přezdívka je trefná (zlí jazykové tvrdí, že jsem ji dostal z toho, jak jsem dotěrný), bohužel tak opravdu vznikla.

2. CVRČEK (Němčice)

Před téměř pěti lety jsme založili klub při časopisu Mladý hlasatel a dali si název Medvědi. Bylo to šest kluků v šesté třídě, kteří mi začali sami říkat Medvědice. Za nějaká čas jsem byla na ohni trampské osady. Na programu, jak už je u trampů zvykem, byla různá klání, m.j. i ženské, zatímco mužská část se náramně bavila. No, a když bylo po boji, začal oheň. Mé vytoužené chvíle nastávají, ladíme kytary a já beru svoje housličky. Pořádně se to rozjelo a kamarád Rokec mi říká: "Ty nejsi žádná Medvědice, ale cvrček". No, a protože jsem se nějak ztotožnila s jeho názorem, už mi to zůstalo.

3. VLCK (Brno)

Ke své přezdívce jen tolik. Původně (a dost dlouho) mi říkali Cipísek nebo Cipís. Tato přezdívka vznikla na počátku osmdesátých let, když jsem jako instruktor začínal dělat s dětmi. Nosil jsem na výpravy takový klobouček - spíše nočník - podobný tomu Cipajsovu. Klobouček se stal časem talismanem a dnes by měl patřit do oddílového muzea. Pak ale přišla revoluce a všechno bylo najednou špatně. Nezáleželo na to, , že jsem dělal tuhle práci pro děti, ne pro komunisty. Prostě jsem byl komunistický vedoucí a od té doby se mnou tady v místě bydliště nemluví ani kandelábr, většina lidí raději přejde na druhou stranu než aby řekla ahoj. No, a výrostci na mě hanlivě pokřikují zkomoleniny této přezdívky. Logicky se mi zprotivila. Požádal jsem proto kamarády o "překřtění" a moje přezdívka VLCK má původ v normálním vlkovi, jenže těch je moc a já se takto odlišuji. Přezdívka má původ v mém vlčím samotářském životě, který stále úspěšně vedu, protože mě zatím žádná nechce.

4. DELFÍN (Žatec)

Vznik mé přezdívky byl již dávno v mém mládí, to jsem ještě neměl ani potuchu o nějakých klubech, nevěděl jsem kdo je to Jaroslav Foglar, Galén a podobně. Byli jsme tehdy na dovolené v bývalém východním Německu. Táta mě v moři při koupání vždy vyhazoval do výšky a já skákal do vody. Pak mi na té dovolené začali říkat Delfín. Tuto přezdívku jsem v začátcích našeho klubu neměl. Tehdy mi říkali Tapin - podle jedné knížky J. Foglara. Až v pozdější době (1993) jsem se rozhodl o své přezdívce Delfín. Jedním důvodem byla již zmíněná dovolená, dále také proto, že voda je můj živel a zatím se nikomu nepodařilo mne pod vodu dostat, a když dostali, tak neudrželi.

5. PAVOUČEK (Brno)

Jak jsem přišla k přezdívce - bude to asi na delší vyprávění, ale snad nikoho neunavím. Byla doba, kde jsem neměla přezdívku žádnou. To jsem byla prachobyčejným tvorem. Měla jsem jen jednu vadu - odmítala jsem potravu. Můj tehdejší vedoucí Medvěd s pobočníkem Dobřou mě vyprovokovali k trvalé a dlouhodobé žravosti. Začít pojídat vše co je jedlé a náhodou mi přišlo pod rukou nebyl problém. Pořád holka samá ruka, samá noha. Pak přišly tábory. Tam mě oslovovali Otesánku, Kyselino, Žroute# to kvůli nedojezenosti. Díky mé postavě mi chtěl můj současný táborový vedoucí Vlck říkat Portálový jeřábe, to se naštěstí neujalo a nepodařilo rozšířit. Stejně ti to nezapomenu, šakale! Jó, a za tu žravost jsem dostala diplom s básničkou: "Více pracuj, papej míň, ochráníš přírodu, posílíš mír." Přišel další tábor a já jako starší jela na stavěčku. Hned druhý den jsem si moc oblíbila málo atraktivní činnost kopání latrýn. Zápasila jsem s krumpáčem a lopatou jako o život. A co se zažilo legrace! Krumpáč nade mnou vyhrával. Kolem jako náhodou prošel Vlck. "Hmmm #. , originál záchodovej pavouk.", pravil. Hned jsem ho začala prohánět kolem vykopané díry. Přešel na delší trasu. Nakonec byl zahnán do tábora. Večer mi nikdo jinak neřekl než Pavoučku.

6. POŠTOLKA (Chomutov)

Přezdívku jsem si dala sama asi ve dvanácti letech, kdy jsme ve škole probírali ptáky našich lesů, kde poštolka byla. Další důvod byl v mém oblíbeném spisovateli - J. Foglarovi. Chtěla jsem být také dravec, a tak vznikla má přezdívka.

7. FUŇA (Němčice)

V roce 1990, několik dní před tím, než byl založen náš klub, mi kamarádi vymýšleli přezdívku. Již od mala jsem měl neustále rýmu, dýchal jsem často pusou a pořád funěl. Různýma přesmyčkama se přišlo na slovo Fuňa.

8. MLČKA (Němčice)

Přezdívka vznikla, když jsme jeli s klubem z Prahy. Když jsme se usadili ve vlaku, začalo se hrát a zpívat a já, který neznal tyto písně, jsem byl zticha. Asi po dvou až třech hodinách jsem řekl kamarádce Cvrčkovi, jestli by mi podala pití, a tak vznikla má přezdívka.

9. LENOČKA (Lutín)

Moje přezdívka vznikla asi před sedmi lety, ale základ byl dán ještě dříve. To mi napřed pro pozlobení říkal jeden kamarád na Pionýrské skupině. Když jsem se rozvedla a přestěhovala z Ostravy do Olomouce, jela jsem na jeden ze svých prvních vandrů. Na Ivačenu. Večer se sedělo u ohně, hrálo se a jeden kamarád tak nesměle začal hrát Kaťušu. Já se k němu přidala a potom jsme odzpívali deset různých dumek a jiných ruských písní. Padla otázka po mé národnosti, a tak jsem řekla že už mi kdysi kdosi říkal Lenočka, takže kdo ví. A tak mi to zůstalo. Více méně proto, že se v mém okolí vyskytovala ještě jiná Lenka, tak aby se to rozlišilo. Dnes už mi tak říkají nejen na vandru a v oddíle, ale i doma a v práci.

10. BUMBO (Němčice)

Jednou když jsme jeli vlakem do Prahy a já měl obrovskou žízeň, tak jsem stále pil a pro jistotu jsem si ještě na nádraží koupil do zásoby dvě plechovky coly, a tak někoho napadlo, že bych se mohl nazývat Bumbo.

11. PEŽI-WI (Praha)

Přezdívce Peži-wi předcházela přezdívka Duben, která vznikla na časů hlubokého skautingu, přesněji podle názvu foglarovky - Když DUBEN přichází# Po čase skautování, tak jak to bývá u většiny starších lidí, jsem byl skautingem znechucen a nespokojen. Vydal jsem se tedy hledat čistší cesty lidského bytí. Našel jsem si kamarády i v indiánských kruzích. V té době vznikla má nová přezdívka. Vznikla poindiánštěním mé dosavadní přezdívky Duben. Tedy Peži (tráva) Wi (měsíc, tedy měsíc trávy. Myslím si, že má přezdívka mne přesně vystihuje a jinou už bych nechtěl.

12. ČÁP (Ostrava)

Proč? Možná proto, že jsem vysoký a mám hodně dlouhé nohy, snad proto že rád brouzdám ve vodě a možná taky proto, že věčně musím do něčeho strkat svůj dlouhý nos (zobák).

13. KANÁREK (Kadaň)

Když jsme kdysi jeli na akci do Rumburku, bylo ten den psí počasí. Všichni jsme byli mokrý jak kočky, tak jsme se po příchodu na místo museli převlíknout do věcí na spaní a začít sušit vše mokré. Čirou náhodou jsem s sebou měla žlutou teplákovou soupravu. Jen jsem se do ní oblékla, zaslechla jsem na svou adresu: "Jé, hele, kanárek!". A od té doby mi nikdo jinak neřekne.

14. ĎÁBLÍK (Ostrava)

V Ostravské Třicítce jsem měl přezdívku pro svojí neposednost KID (v angličtině kůzle). Když jsme měli pak osadu, měla anglický název Hells Devils, což znamená ďáblové z pekel. Těžko se to lidem vysvětlovalo a tak nám říkali Ďáblíci. Proti uštknutí a uhranutí je vzácná rostlinka Ďáblík Bahenní - tu jsem měl hodně oblíbenou a tak mě začali říkat Ďáblík. Je to již 34 let (1961) dosáhla se symbióza osady a květinky# Přezdívku používám víc jak svého jména a jako autor 15 knih jsem vždy podepsán obojím.

15. ŽELVA (Ústí nad Labem)

Byli jsme tenkrát mladí když jsme založili osadu Stříbrný Tomahavk. Často jsem podnikali objevitelské výpravy do okolí a tehdy jsem šli hledat do Svádova vodopád. Při zpáteční cestě jsme se dohodli, že si dáme přezdívky jako správní trampové. Každý z nás měl nějakou tu vysněnou: Bobr, Rys, Mik# Já chtěl být Unkas (z kmene Želv) podle románu J.F.Coopera Poslední Mohykán. Již ani nevím, kdo vymyslel, že používat přezdívku svou vlastní (navrženou sám sobě) může jen ten, kdo přejde po kmeni stromu na druhou stranu potoka plného studené vody, kdo nepřejde bude Želva. A již přechází jeden po druhém za bouřlivého "hurá" na protější stranu. Já jsem poslední a již mně zbývá poslední metr. Ale snad z radosti, že i já jsem bezpečně přešel, uklouzla mi noha a já jen duchapřítomně doskočil na břeh. Ale stejně mi to nebylo nic platné. Za hurónského řevu mých kamarádů jsem byl přejmenován na Želvu. A tato přezdívka mi zůstala dodnes. A ujala se tak, že mi i do práce telefonovali - dejte mi pana Želvu.

16. KAPITÁN KID (Libouchec)

Bylo - nebylo, když jsme si v mé první pražské T.O.Bluewhite Stal vymýšleli přezdívky, zbyl na mě Kid. Tenkrát jsme byli všichni kovbojové, nosili vestičky, stetsony (z tatínkova odloženého klobouku) a sháněli po bazarech jezdecké boty a kanady. Nic jsem proti Kidovi neměl a nechal jsem si ho. O řadu let později, kdy jsem se z Prahy odstěhoval do Liberce, jsem objevil terén pro trampování tehdy panenský - Jizerské hory. Protože jsem se chtěl o divočinu podělit se starými kamarády, zval jsem na Pirátská jamboree do Jizerek pražské Mohykány, písecké Bludičky a další toulavce - samotáře, a na pozvánky jsem se podepisoval Captain Kid (jakožto kapitán lodní, nikoli vojenský). Za další řadu let, kdy Mladý svět začal vydávat zpěvníky trampských písní, jsem se nechtěl jako autor podepisovat občanským jménem, které se mi jeví vhodné pro beletrii, ale pro písničky o drsných mužích, drsných láskách a drsném boji o holý život v kruté divočině. I podepisoval jsem se Kapitán Kid. Zůstalo mi to. 17. BARON PRÁŠIL (Lutín) Když jsem byl hodně malý, to mi byli asi čtyři roky, vymýšlel jsem si různé fantastické příběhy, ve kterých jsem hrál hlavní roli. Když jsem je vyprávěl, tvářil jsem se smrtelně vážně a vždycky jsem se roztomile urážel se slovy: "Ty mi nevěříš!?". Tak jsem ani jinou přezdívku získat nemohl.

18. BIDLO (Jablonec)

Kdysi, ještě na základní škole, nám zadala učitelka na češtinu vymyslet na každého spolužáka přezdívku. Mně tenkrát vymysleli Starý Bidlo. Pak vše utichlo. V roce 1990, kdy se obnovila skautská organizace, jsem se přihlásil na rádcovský kurz. Tam se mě ptali, zda-li mám přezdívku. Tu jsem si vzpomněl na Bidlo. Abych pravdu řekl, tak mi sedí. Málokdo je totiž větší než já.

19. KYSELINA (Plzeň)

Asi tak v půlce jednoho "hladového vandru" jsem se já a mí kamarádi dotrmáceli na osadu Nemoland (Arest). Ale abych začala od začátku a vysvětlila termín "hladový vandr". Hlad jsem na něm měla bohužel asi jenom já a to jenom kvůli svojí lenosti vstát ráno spolu s ostatními a udělat si snídani. Pak nastal přechod z Koněpruských jeskyní na Ameriku, kde moje žádost o přestávku na jídlo byla zamítnuta a šlo se dál na výše jmenovanou osadu. A tam můj hlad přepadl ešus s polívkou kamaráda Dudlíka. Dotyčný byl dosti překvapený, neboť jsme se ani nestačili navzájem představit. A když jsem se nabídla, že mu pomůžu i s tím dalším jídlem, které si připravil během toho, co já jsem snídala jeho večeři, začal na mě (křehké stvoření) chrlit takové nadávky jako: "Ty jsi jako kyselina, co uvidíš to sežereš!". Tím by ale moje přezdívka asi nevznikla, kdyby se kamarád Dudlík neobjevil i na dalších vandrech. A jelikož moje jméno si dodnes nepamatuje (zato ukradenou polívku ano) začal na mě zkrátka volat: "Kyselino!"

20. AMÁLKA (Ostrovačice)

Jednoho památného víkendu jsem byla s kamarády na rybách a na břehu řeky jsem našla zlomený květ kopretiny. Zvedla jsem jej a dala si ho za ucho. Kamarádi prohlásili, že vypadám jako víla Amálka a už mi to zůstalo.

21. LIŠÁK (Ostrovačice)

Už je to pěknejch pár let, co jsem chodil na vandry s kloboukem, na kterým byl liščí ocas. Kamarádi si mě kvůli tomu dobírali a právě díky tomu liščímu ocasu mi začali říkat Lišák.

22. GALÉN (Praha)

Když mi bylo třináct let, tak jsem všude vyprávěl o tom doktorovi z Čapkova Bílé nemoci, který uzdravoval chudé zdarma a bohaté za honorář a pevný slib, že nikdy nebudou dělat válku. A tak jsem dostal od svých klubovních a skautských kamarádů nakonec přezdívku Galén.

23. MARSCHALL (Praha)

V roce 1947 jsem trávil weekendy převážně mezi kamarády v trampské osadě "CLUB ÚDOLÍ TICHA" na Sázavě pod Medníkem. Jeden z weekendů navštívil c.ú.t. Ludvík-Luis-Lang, světoběžník a tramp, s působností v Buenos Aires. Při společném posezení večer u táborového ohně mě L.L. oslovil Marshalle. Připomínal jsem mu totiž jeho přítele z USA. Tato přezdívka se ujala v podvědomí trampů, tuláků a woodcrafterů.

24. CANCÁK (Brno)

V létě roku 1954 jsem byl s osadou "Vyžraný kotel" na čundru na Slovensku. Jeli jsme na celostátní potlach do Slovenského ráje. Nakonec jsme se utábořili na Hornádu u Hrabušic. Když šli jednou kamarádi nakupovat a na mě padl los, abych zůstal hlídat stan, řekl jsem jim, aby mi donesli něco, do čeho bych si mohl nechat podepsat účastníky potlachu. Kamarádi mi tenkrát koupili památník. A tak začala historie mého prvního cancáku. Podepsalo se tam tenkrát mnoho kamarádů. Za ta léta se mnozí ztratili nevím kam, ale s některými se moje cesty od té doby mnohokrát zkřížili a jsem vždycky rád, když jim mohu někdy, někde, mnohdy zcela nečekaně stisknout ruku. Když jsem potom s tímto cancákem přišel na slezinu osady Pavouk, tak se mě kamarádi ptali, co to mám. Řekl jsem:"No přece cancák". A kdosi tenkrát vykřikl: "Jé, to je cancák - CANCÁK". A už jsem to měl přišitý. Od té doby mi v osadě Pavouk začali říkat Cancák a za nějakou dobu mi tak začali říkat všude.

25. ALPÍN (Praha)

Ani láska k horolezectví, ani posedlost skalničkami, tím méně alpínské vrásnění - nic z toho není příčinou mé přezdívky. To bylo tak# Na vojně jsem alespoň příležitostně pomáhal svému kolegovi ve zbrani, který pracoval celá dva roky v zeleném s oddílem. Na velikonoční výpravě do Česko-saského Švýcarska jsem všude tahal ALPU francovku (ostatně mám ji s sebou na výpravách s ohledem na určité zdravotní problémy dost často již od dětství). Velikonoce byli pěkné a slunné, a tak jsem se na každém vrcholu pomazával Alpou, abych se alespoň trochu vyhicoval. Kapka Alpy ke kapce, někdo to zkrátka již duševně nevydržel a vyhrkl: "Milanovi bychom měli říkat Alpín". Návrh se hned vžil, takže vždy o Velikonocích si vzpomenu a slavím.

26. BRONŤA (Brno)

U skautů jsem měl přezdívku Davy. Jako skauti jsme měli chatu v údolí Říčky. Tam jsem poznal kamaráda Gándího, Pupka, Mikina a další. V roce 1949, kdy již bylo jasno, že Junák končí, pozvala mě kamarádka Inka a Zdena na potlach do Plaveckého Čtvrtku. Při nastupování na poslední plošinu vlaku mě kamarád Šnukin uvítal mezi trampy a řekl: "Ty jseš dlouhej a chudej jak Brontosaurus". A od té doby jsem Bronťa.

27. FOUSEK (Brno)

Moje přezdívka se traduje již od dob učňovských. Tehdy jsem se nechtěl dlouho holit, z toho prostého důvodu, že když už se začnu holit budu se muset už holit pořád. Proto mi tehdy již narostlo slušné chmýří. Kamarádi učni mi dali přezdívku "Vousy". Když jsme v roce 1942 založili osadu Kačeři, změnila se přezdívka "Vousy" na "Fousek" a ta mi zůstala až dodnes.

28. PAVLÍK (Mladé Břiště)

Nebylo mi tehdy ani 17 let, když jsem začínal jezdit s osadou ven. Byl jsem nejmladší a mezí dalším nejmladším osadníkem bylo deset let rozdílu a mezi dalšími ještě víc. Tak jako se malému dítěti říká zdrobnělinou jeho jména, tak začali kamarádi takhle říkat i mně. I když už od té doby několik let uběhlo, přezdívka Pavlík mi už zůstala napořád.

29. MACU (Ústí nad Labem)

Mezi členy osady Stříbrný Tomahawk máme kamaráda, který má několik přezdívek. A všechny se používaly. Buď podle naší nálady, nebo podle jeho chování. Nosíval skautský klobouk a přirovnával se ke členům kanadské jízdní policie. Chtěl si říkat Mac Donald - podle nějakého představitele jízdní hlídky z Rodokapsu. Protože byl však z nás největší, dosahoval téměř 1,90 m, začínali jsme mu říkat Čára podle příběhů Rychlých šípů, někdy i Bidlo. Nakonec se přece jen ujala přezdívka Macu (Maku).

30. HENRY (Brno)

Na táboře na mě vždycky volali Jindro, jenže problém byl v tom, že i jedna vedoucí byla Jindra. Tak jsme na zavolání vždy reagovali oba. Brzy v tom byl pěkný zmatek a tak mé jméno kdosi poangličtil a od toho dne jsem pro všechny "Henry".

31. KRABKA (Brno)

Mé příjmení je Krabičková, a když si ho všimnete blíž, musí vám být jasné, že vyvolá dosti pozornosti. Jeho komolením jsem v průběhu života dostala už dost přezdívek. Až nyní se ustálilo na krátkém "Krabka".

32. MOZEK (Znojmo)

Bylo to na Mikuláše roku 1992. Náš oddíl se tehdy snažil dát do pořádku polorozpadlou chatu kousek od Znojma a udělat si z ní základnu. Ten den jsme tam měli jednu z mála úklidových brigád. Mrzlo. A já jediná měl kulicha. Ten to všechno způsobil. Bývalý majitel choval v jednom z přístavků ovce. Tehdy už tam nebyly. Zbyla po nich jen podestýlka - sláma a piliny. A naše holky při úklidu těch pilin usoudily, že se mi vysypaly z hlavy. Že je to můj mozek. A kulicha mám proto, abych schoval díru v hlavě, která mi v ní musela zbýt. Ale to ví jen zasvěcení, ostatním se chlubím, že svou přezdívku mám od mé vysoké inteligence.

33. PUPEK (Brno)

Bylo to v mojí první osadě "Gold River" po válce na čundru v Rokli. Na přehradě při koupání, když jsem ležel na vodě na zádech, měl k slunci nejblíže můj pupek. A tak mi to zůstalo a když se na mě podíváte, tak zjistíte, že právem.

34. PRALINKA (Brno)

Již od mládí, ať to bylo v létě na vandru, nebo na vodě s vodáky či v zimě na lyžích, jsem si vždycky z tradice dávala panáka, jemuž jsem říkala "rumovka". Musím podotknout, že tuto tradici ctím a udržuji dodnes. Jednou sedíme s Endym v hospodě v Nihově, on jako vždy hrál a zpíval pro přítomné, za což byl odměňován "umí" a několika panáky k tomu. Snad už jich tehdy bylo za večer dost, další dávku přisunul přede mě se slovy: "Tady máš rumovku, Pralinko, vem to za mě". Od té doby mi tak začali říkat a při významných dnech, jako jsou narozeniny, Vánoce apod., jsem od Endyho dostávala bonbonieru pralinek na památku mé přezdívky. Teď už mi Pralinko říkají snad všichni.

35. CIPAJS (Mimoň)

Když jsme v roce 1968 přišli na Hradčany v českolipském okrese, tak začali mému otci říkat Rumcajs, pro jeho vousy a hučku se kterou byl viděn v okolních lesích. Mámě blondýnce s copy říkali Manka. Občas i po letech jim tak starousedlíci říkají. No, já tehdy 6-tiletý capart jsem zdědil přezdívku Cipísek. Časem pak prohlásil kamarád Jack, že už jsem velkej, a tak Cipíska změnil na Cipajse.

36. LETÁČEK (Přelouč)

Bylo to v roce 1992 na táboře, který pořádalo Sdružení přátel Jaroslava Foglara. Jelikož jsem vášnivý sběratel foglarových materiálů a na táboře se jich pár rozdávalo, chtěl jsem je mít. Bohužel na mě žádné nezbyly. Byl jsem z toho tak nešťasten, že jsem je chtěl po Havranovi i ze spaní. Alespoň všichni tvrdí, že jsem Havrana v noci volal a chtěl jsem, aby mi přinesl nějaké nové letáky. Ráno na mě pak všichni volali "Letáčku" a tak mi to už zůstalo.

37. RUPRECHT (Praha)

Vedl jsem oddíl Krokus a všichni mi říkali křestním jménem Karel. Po pár letech došlo v oddílu k větši reorganizaci. Vedle přesunů v členské základně jsme změnili i název na oddíl RUPRECHT. Já jsem byl stále "jen Karel" a kromě jednoho případu jsem chybějící přezdívku necítil jako osobní nedostatek. Ta situace nastala, když mě tehdejší Mladý hlasatel (1990) poprosil o reportáž ze srazu v Loučovicích. Donesl jsem článek podepsaný svým jménem. Pan Šimáně (řečený Galén, tehdy jsem ho ještě skoro neznal) se mě zeptal, jakou přezdívkou má být článek podepsán. Z tónu té otázky jsem pochopil, že člověk bez přezdívky nemá právo chodit po tomto světě nebo že je alespoň podezřelý. Nechtěl jsem být pokládán za zbytečnou existenci a tak jsem rychle vyhrkl: "Rorýs". To nebylo úplně vymyšlené. Kdykoli jsme ve vlaku hráli Jedna-jedna-deset-deset (tak tu hru nazývá pan Zapletal ve své encyklopedii), vybíral jsem si pro sebe název tohoto ptáka, sám nevím, proč mě to napadlo - ornitologie není mým koníčkem a o rorýsech nevím zhola nic. Naštěstí to prošlo bez povšimnutí a nikdo na mě nezačal pokřikovat Rorýsi! Uběhl nějaký čas. S oddílem jsem začali jezdit k Blansku na Nový Hrad, tam se vždycky sjíždí spousta lidí, kteří někdejší již skoro odepsané zřícenině dávají středověkou podobu. A kde je hodně lidí, tak se občas sejde i více Karlů. Aby si nás tam nepletli, začali mi říkat podle oddílu - RUPRECHTE. Nakonec se to nějak rozneslo a vzalo a mě vcelku nezbylo, než přijmout. Ostatně nejní to nejhorší přezdívka. Určitě by se mi mnohem míň líbilo, kdyby mi začali říkat podle původního názvu Krokus.

38. LIŠÁK II (Ostrava)

V roce 1971 jsem byl členem 40. oddílu Ostrava. Tenkrát jsem měl přezdívku Míša, kterou jsem si vymyslel sám. Potom jsem se stal rádcem družiny Lišek. V oddíle nás vedoucí Robin vždy oslovoval na oddílové radě "Velká Liška, Velký Bobr nebo Velký Kondor". Pak byl oddíl zrušen a nějaký čas jsme jezdili ven sami. To už jsme byli starší. Přezdívka Lišák mi však už zůstala.

39. INŽA (Hodonice)

Na můj první stanový tábor jsem byl přibrán pouze na doplnění počtu, takže to byla má premiéra. Přišel den prvního táborového ohně a naše družina měla sehnat smůlu na fagule. Rozdělili jsme se do dvojic a já byl s podrádcem Sepem. Nebylo o čem mluvit dokud Sep nepřišel na to, že asi oba chodíme do školy. Padla tedy otázka kam. Odpověděl jsem, že na sedmileté gymnázium. On okamžitě reagoval: "Jé, ty budeš inženýr, co!?". Bum!!! Ačkoli se mi to zdálo nezasloužené, už mi to zůstalo. Jen mi kamarádi časem přezdívku zkrátili na pouhé Inža.

40. MARFY (Jihlava)

Ve škole se většinou oslovuje přezdívkou vytvořenou z příjmení. Protože se jmenuji Marvan, říkali mi většinou Marvy. Když jsem pak vstoupil do oddílu, byla má přezdívka pozměněna na Marfy, a tak to už zůstalo.

41. PIRÁT (Břeclav)

Před pár lety jsem měl malý odznáček - hlavu piráta s páskou přes oko a nosil jsem ho všude. Kdosi navrhl, aby se mi říkalo Pirát a já souhlasil. Časem se k tomu přidali i kamarádi, kteří mě viděli jakým způsobem jezdím na kole v čilém dopravním ruchu - metoda Kdo je rychlejší má přednost - už mi ji nikdo nikdy neodpáral.

42. BIBIN (Brno)

Nebyl jsem skaut. Neznalý vícedenních čundrů, v noci přespat pod širákem, avšak byl jsem vždy s kladným poměrem k přírodě. Přijali mě v onom roce 1941 (za přispění kamaráda Pavouka) do osady Hvězda. Připadal jsem si tehdy mezi novými kamarády jako dítě - bejby. A tak asi vznikla moje přezdívka - bejby = Bibi = Bibin.

43. TEX (Brno)

Před padesáti lety na slezině osady Hvězda jsem si vytáhl losem přezdívku TEX, od té doby na mne kamarádi volali TEXÁLE.

44. LUCAN (Náměsť)

Moje přezdívka vznikla z přeřeknutí. Na vandru na louce Bílých vlků na Chvojnici jsme u ohně hodnotili průběh Velké Ceny ČSR motocyklů na "Masecu" a zejména výkony našich jezdců. Při tom jsem se dostali ke starým závodníkům jako Rosák, Lucák, Juhan atd. A já jsem udělal z Lucáka a Juhana - Lucana. A už jsem přezdívku měl. Letos v srpnu to bylo už dlouhých či krátkých 40 roků, co jsem Lucan.

45. KULDA (Brno)

Při stěhování národů ve středověku se v Transylvánských Alpách utrhla etnická skupina Valachů, kteří usídlili na Valašsku na Moravě. Mezi nimi byli i Kulišťáci. Zkrkoloměním jména vznikl také "KULDA", kterým jsem byl často oslovován a což mě zůstalo i mezi trampy.

46. PUPÁL (USA)

Ještě před založením T.O. Vyžraný Kotel se na placu, kterému se dodnes říká Vindrák, hrávala kopaná. Mě v tom jednom urputném zápase padaly trenýrky (malé tátovy, ale příliš velké pro mě), a tak kdosi hulákal, že mě jako vylez pupek. Z toho Pupka někdy i Pupi se zakrátko vžila a v osadě ustálila moje trampská přezdívka Pupál. A tak když už máme v partě Pupka, tak zůstanu u Pupála, aby se to nepletlo.

47. BAMBUS (Hrochův Týnec)

Byli jsme tři nerozluční kamarádi - Milan, Martin a já. Milan s Martinem spolu seděli v jedné lavici a já musel sedět s copatou holkou. Měl jsem takovou knížku s názvem BIBI, kde vystupoval stejnojmenný hrdina a tím to vlastně začalo. Začal jsem Martinovi říkal Bibi, snad proto, že měl blond vlasy jako hl. postava z té knížky, ale hlavně proto, abych ho naštval. Ale podle přísloví - kdo jinému jámu kopá# se vše obrátilo proti mně. Jednou jsem při zkoušení neuměl a když jsem se vracel zpět do lavice, tenkrát Milan prohodil onu osudnou větu: "Jsi dutej jako bambus". Ujala se nad očekávání. Přezdívka Bambus mě provázela na mě cestě životem dál. Ze začátku mě to dost štvalo, ale nakonec jsem se s tím smířil. Provázela mě i když jsem začínal trampovat a je tomu až dodnes.

48. ŽALMAN (Praha)

Přezdívku Žalman, tu mi dali čundráci z Plzně, mám pocit v takovém roce 62, každý se musel nějak jmenovat. Něco tam je samozřejmě z toho F.L.Věka, pak asi, že mám smutnou povahu a že jsem dělal takové ty romantické písničky a že jsem je rád zpíval.

49. JATEČÁK (Strakonice)

Málokdo se může pochlubit, že se narodil na jatkách. Už od mala mi říkali "malej jateckej", protože můj otec na jatkách vykonával funkci jateckýho, t.j. měl na starosti strojírny, chladírny. Jako děcko jsem se kvůli tomu oslovení pral. Když mi bylo 15 let a rodiče mě začali pouštět s kamarádem na čundr, ten měl přezdívku tak vžitou, že se jednou na vandru prokec. Přijel na camp déle a když mě uviděl řekl: "Hele, Jatečák už je tu taky!". A už to bylo. Kamarádi jsou velice vnímaví a už se toho chytili, a tak jsem se toho Jatečáka nezbavil ani na vandru. Ale jsem na svou trampskou přezdívku (kterou mám pes 33 let) hrdý.

50. PERMONÍK (Hodonín)

Začínal jsem na jednom pionýrském táboře jako praktikant. Jakožto začátečník jsem na základnu dorazil dříve, a tak se stalo, že mě jedna z mých kolegyň dovedla do stanu v domnění, že jsem dítko. Večer bylo seznamování vedení tábora. Pro ni to byl šok. Své ranní počínání komentovala slovy: "Jak mám vědět, že je to instruktor, když i s postelí měří 1,20 m. Je to zkrátka Rampelník." Když jsem se zeptal, co je to Rampelník, odpověděla: "To je takový malý Permoník". A bylo jasno. Zpočátku se mi to nelíbilo, ale brzy mě to přešlo a přezdívku mám už 16 let.

51. AŤA (Brno)

Přezdívka Aťa ?! - to snad ne", řekne každý, kdo zná kamaráda v letech šilhajícího pomaloučku k sedmdesátce. Jenže každý z nás byl mladý a měl třeba ještě o hodně mladšího sourozence, který při svých prvních mluvených projevech dal těmto cit# U mne to byl bráška. Jak léta šla, byla ještě celá řada přezdívek - u skautů, trampů i na vojně. Hezčích, pro mě lichotivějších, ale tato mi zůstala pro celý život nejmilejší.

52. BOBŘICE (Krnov)

Přezdívku jsem získala ve svých 26 letech. Tehdy jsem vedla čtenářský klub Černých Bobříků ve Studénce. Dva výňatky z cancáku, které se vážou k mé přezdívce:
	"V lese lasice, je to Bobřice.
	Uzřel jsem jí v Pochni, jak si blahem rochní,
	u stanu pod smrkem a špagátem za krkem.
	To napsal host, co v lese rost."
Pocheň 9.8.1968 - Bobřici z Pochně už nikdo nevypustí z mysli a srdce, mlčky si vymanila, aby ji všichni považovali za sobě rovnou. A přece máš v sobě vznešenost královny mnoha bobrů, úspěšně budeš kralovat dětem a malým kolektivům. Dík, veliký dík. Jan Šimáně - Galén.

53. ROLF (Náměť)

Když mi bylo deset let, tak mě přejmenoval jeden kamarád jménem mého otce - Rudolf. Jméno ale zkomolil a vznikl z toho Rolf. Tato přezdívka mi zůstala v rodině, i u trampů.

54. ČAROCH (Austrálie)

Když jsem trochu dospěl, tak mě kamarádky pojmenovaly Čaroděj - Dobroděj a pak se to zkrátilo na Čaroch. Kdykoli přijedu do naší republiky, tak mě říkají Čaroch a v Austrálii jsem Jerry. Na chatě v údolí Macků, kde jsem měl chatu, mě znají jen pod přezdívkou Čaroch.

55. RIKI (Mimoň)

Jako malej klučina jsem měl moc rád psy. Naši ale nechtěli, abych si jednoho dovedl domů. Chodil jsem tedy k sousedům a půjčoval si na celý den jejich dlouhosrstého jezevčíka Rikiho, který se stal mým kamarádem. V 89. roce byl obnoven Junák a já vstoupil do oddílu svého táty. Když mi kluci chtěli dát přezdívku, tak jim mamka poradila jméno Riki na památku mého zesnulého kamaráda.

56. BRUČOUN (Třebíč)

Tu přezdívku jsem dostal, když si někdo z mých kamarádů myslel, že vypadám jako medvěd. Já ale doufám, že medvěd vypadá úplně jinak.

57. PAVOUK (Brno)

Dobu svého raného mládí jsem prožil ve skautském oddíle, v Královopolské čtyřce, vedené tehdy bratrem Fojtem. Hned první naše setkání mi vyneslo přezdívku, když mě jako nováčka přivítal těmito slovy: "No nazdar, vždyť ty jsi samá ruka, samá noha jako pavouk!". A díky tehdejší čápovitosti se okamžitě ujala přezdívka Pavouk, která mi zůstala dodnes.

58. FUKIN (Brno)

Fukin mi začali říkat kluci ve škole, taky kamarádi na čundrech, ve skautu, na vojně a ve skupině Kučerovci, kde jsem vystupoval téměř 3 roky - vedoucí Václav Kučera mi sice říkal Fukáči, ale dal mi tzv. umělecké jméno "Lobo Fukin", pod kterým jsem účinkoval i po odchodu z této skupiny. Slyším na ni pořád, takže jsem Fukin až do krematoria.

59. KOLJA (Horní Dubénky)

Během svého života jsem měl několik přezdívek jako Hary, Efendi, ale delší dobu se udržel jedna, a to Kolík. No není divu, protože moje příjmení je Kolman. A jak došlo na Kolju? Na jedné akce, myslím že to byla bramborová brigáda, jsem večer tak seděli u ohně a tlachali s kamarády a přišla řeč na Rusko. A protože mě fascinuje krajina v Rusku, zaníceně jsem se pustil do básnění o Tajze. Asi moje básnění a snění bylo k nevydržení, protože jeden z kamarádů prohlásil: "Tak mám pocit, že ty nejsi ani Kolík, ani Kolman, ale Kolja!" A jak už to tak bývá, náhodně plácnuté slovo se ujalo a takhle přezdívka přežila i Sovětský Svaz.

60. GINGO (Náchod)

Okolo svých deseti let jsem vstoupil do 1. oddílu Vlčat v Náchodě. Po nějakém čase v oddíle pořádalo Náchodské středisko junáka soutěž s názvem"Zlatý list", kde první cenou byl diplom s vylisovaným listem ginga. Bez jakékoliv přípravy jsem s kamarády na tuto soutěž šel a vyhrál nečekaně první místo. Dva nebo tři týdny nato měla naše vlčácká smečka výpravu do skal a já večer u krbu slavnostně spálil své občanské jméno a na kousku březové kůry jsem přijal svoji přezdívku Gingo. V následujícím roce jsem své první místo v soutěži obhájil, a to dokazovalo, že mi přezdívka právem náleží.


Valid HTML 4.0! Hlavní stránka Trempského zpívání na Střeláku
Zpět na hlavní stránku