"; ?>
Hlavní stránka * STŘELÁK * Fotky * Přezdívky * Historie * Cancák * Z POSLEDNÍHO VAGÓNU * Kontakt
Prezdivky obalka

61. HUGO (Brno)

Řekni Hugo a klekni si, chvilku vydrž a pomalu říkej Olomouc!!! Kdo ten chlupatej fór zná, tak ho napadne, kdo a proč na mě takovou přezdívku ušil, když v našem kraji se nosí křestní jména poněkud jinak zavěšená. Omyl, kamarádi, já to vyfasoval na křestní glejt, rodiče se chtěli zavděčit mému kmotru, kterému velký duch nenadělil potomky. Nosím ho už 62 zim a slyším na ně (hlavně, když se volá - Hugo, pojď na panáka.) Jo, jednou zjara chytám bronz na Sokoláku - najednou špicuju blatníky - z Vasruvky leze holka a volá Hugo! Tak jdu naproti, ale ona volá na čokla, který se jí zaběhl. Jo a taky nevím, že bych někdy zakopl o vandráka s tak exotickým jménem. Tak si myslím, že není co řešit, když mi tak říkáte i Vy, moji kamarádi a kamarádky.

62. KLOKAN (Bártovice)

Dostal jsem ji náhodou v srpnu 1994 na potlachu T.O.Sůvy. Jako jeden z posledních na hod sekyrou jsem holce, která zapisovala jména soutěžících, řekl nějak špatně Lukáš, ona to rozuměla jako Klokan a zapsala mě tak, proti čemuž jsem se ohradil, ale nebylo mi to nic platné. Ještě ten den večer mi už nikdo jinak neřekl než Klokane. A dneska mě většina mých kamarádu zná jenom jako Klokana.

63. TATANKA GLEŠKA (Jihlava)

Tatanka Glěška - Skvrnitý býk. Vzniklo to tím, že v mládí jsem chodil pozorovat k ohradám krávy a jednou se za námi objevil býk, byl mírumilovný a měl na sobě plno krásných skvrn. Vypadal trochu jak bizon, vzdáleně, a tak mi připadlo jméno "Tatanka Gleška"

64. FIDDLER (Křížanov)

Protože jsem muzikant, tramp, tulák, získal jsem přezdívek několik, podle toho, v které osadě jsem se vyskytoval. Tak například kamarádi na Velkomeziříčsku mi říkali "Láďa - Gajgl", kamarádi z okolí Českého Těšína mě nazvali "Bouchač"(podle mého lyžařského umění, jehož zásluhou za mnou na horách četné sněžné jámy ostávaly"), na vysočině, hlavně v okolí Bystřice nad Perštejnem mě nazývají "Houslový dědek" a teď mě kamarád Polda Xaver pokřtil na "Fiddlera", což zní docela zajímavě a možná mi to už zůstane. Má mé díky!

65. RUSAL (Vysoké Mýto)

Dobře kamarádi, zavzpomínám i já. Jezdit ven jsem začala v 16-ti. Měli jsme malou osadu "Černá řeka". Mezi pěti klukama jsem byla jediná holka. Náš šerif - Divoký Bill - bral trempování smrtelně vážně, takže se nám dostávalo tvrdé výchovy. Byly to krásný časy plný ohňů a čistého kamarádství. Málokdo z těch "vnějších" tomu věřil, ale kluci mě hlídali líp než maminka! Měla jsem dlouhé blond vlasy, samý mindrák, takže náš šerif prohlásil "Bude to Rusalka". Přezdívka se mi vůbec nelíbila. Jako sladká dívka jsem se nikdy necítila. Navíc vlasy jsem po týdením vandru mohla stříhat! Nastala zima, zkouška pravých sapíru, -10 C, sníh, kanady-krása. Až jednou měli kamarádi zimy dost a zatoužili po teplu. Tak prej vyrazíme na zábavu, Billičisko zbalí holku s teplou stodolou a tam že přespíme. Ale co se mnou? Koukal mi zpod kulicha jen červený nos a dva zmrzlé copy! Nakonec mi je zastrčili a začali mi říkat Rusale. Ten se mi líbil a tak mi zůstal. Škoda, že už je to všechno pryč. Je mi 30 a vím, že všechno krásné jednou končí, stejně jako můj příběh. Osada byla naše máma a já jsem teď "pulsirotek".

66. MORAVSKÝ VRABEC (Kuřim)

Jistá redaktorka hudebního měsíčníku "Folk a Country", Hanka Kopečná, potřebovala kolem roku 1991, nebo 1992 rozlišit pražského Jiřího Brabce, který uvádí v televizi Countryhitparádu ode mě, konferenciéra Jirku Brabce z Brna. A jak je už i v Praze známo, Brno leží na Moravě. Proto tedy "Moravský". Navíc páni mistři kuchařští vymyslili jedno velice tučné jídlo "Moravský brabec" a i když se na mě podíváte úzkými brýlemi, uvidíte mě více než silného!

67. REJŽA-MEŇŤA (Hrušovany nad Jevišovkou)

Jak vzniklo to první "Rejža", nejsem schopen určit, ale kdykoliv si mužu něco vymyslet. Meňťa mi říkají, protože jsem založil volné sdružení srandistu a šílencu zvané Meňťa - Club, jehož direktorem jsem se stal. Je také jisté, že Rejža jsem častěji a dýl.

68. ČMOUDÍK (Praha)

To si takhle ležíte v měkké, teplé trávě, lovíte v paměti a docházíte k přesvědčení, že právě u téhle přezdívky se spojily tři sudičky, ketré mi ji daly do vínku. Když mi bylo asi šest let, zatopila babička v naší dřevěné chaloupce v kamnech. V těch klasických na dříví, uhlí a brikety. Jenže se jí to nějak nepodařilo dovést zdárně do konce a kamsi za kamna odpadl žhavý uhlík aby "roztápěl" své okolí a brzy rozpoutal rej červených plamínku a dusivého kouře. Babička se uložila ke své pravidelné dvacetiminutovce, rodiče nebyli doma a proto jsem zmateně pobíhal po sousedech s výkřiky: "Něco nám čmoudí v chatě! Je to hroznej čmoud! Pomóc!" A tak mi v sousedství začali lidé říkat "Ten malej čmoudil". Ještě musím podotknout, že chata nakonec neshořela a i babička vše zdárně přežila. Mezi sousedy jsem byl tedy Ten malej čmoudil a mě to bylo děsivě nevhod. Zejména v období, kdy se člověk začal ohlížet za sukněma a do tváře mu zrovna vlétla ona přezdívka. S kamarády jsme slavnostně založili klub Posázavských šípu, ze svých výprav se nevraceli v příliš zdravém stavu a rodiče se o nás strachovali čím dál víc. Jednou jsme se rozhodli, že si uděláme náš první puťák. Pujčili jsme si stany a vyrazili. Hned na začátku pouti jsem chtěl zapálit oheň, aby bylo kde vařit oběd. Bylo zrovna po dešti, dříví bylo navlhlé a oheň né a né chytnout. Tehdy nastala další etapa vývoje mé přezdívky. Už jsem nebyl jen Ten malej čmoudil, ale přčibylo...co tolik čmoudí! Poslední fáze vývoje mé přezdívky dospěla ke zdárnému vrcholu v roce 1988. Tehdy vedl v Lukách pod Medníkem pionýrský tábor člověk jmenující se Čmoud. Tedy takřka rodově příbuzný k mé přezdívce. Náš klub proti němu i celému LPT bojovali. Protivníka jsme si přejmenovali na jeden užitečný zemědělský nástroj LoPaTa. Zabrali nám totiž naše místečko a celé ho zdevastovali! I dnes to tam vypadá jako po nájezdu vojska. Ale zpátky k mé přezdívce. Snažil jsem se o změnu dlouhatánské přezdívky sám, ale nakonec se ledy hnuly a kamarádi sami pochopili, že volat na mě "Hej ty malej čmoudile, co tolik čmoudíš" je nesmysl a přezdívku mi zkrátili. S ohledem na to, že v puvodní verzi se mi v přezdívce vyskytoval základ "čmoudit" a čtyřicetiletý vedoucí LPT si říkal Čmoud, jednoho dne kdosi prohlásil "Hele, když on je vedoucí tábora, je to starý kořen a přezdívá se Čmoud, proč bys ty, vedoucí naší party a člověk značně mladší nemohl být "ČMOUDÍK"?!.." A tak mi kamarádi říkají dodnes. Mně, Petru Špitálskému, chcete-li Čmoudíkovi.

69. LIŠÁK (Plzeň)

Story mojí přezdívky není nijak pikantní - dal jsem si ji totiž sám. Vztahuje se k začátku mého ježdění. Bylo mi necelejch 15, byl jsem na svým posledním pionýrským táboře na Střele, připravoval se táborák a my se dřeli jak barevný. I šel okolo tramp, asi tak dvacetiletej, chvíli nás pozoroval, pak odložil tele a s dřevem nám pomohl. Zustal na oheň a hrál nám trampské písničky. Tehdy si ustlal kousek opodál pod širákem. V té době už jsem pár let hltal Setona a s kamarádem jsme provozovali woodcraft, takže byl pro mě tenhle člověk cejtit romantikou. Ráno jsem pro něj v kuchyni vysomroval snídani, donesl mu ji a zapředl rozhovor přímou otázkou:"Jak se to dělá, když chce bejt člověk trampem?" Kupodivu jsem nebyl poslán v konečník, nýbrž mi bylo vše polopaticky vysvětleno, včetně doplňujících otázek. No a 14 dní po návratu z tábora jsem si sbalil ranec, máti oznámil:"Jedu na tramp, budu spát pod širákem." Ta mi po zamyšlení dala 10 Kč na vlak se slovy"I jeď si, však ty se prvním nočním vlakem vrátíš zpátky!" No nevrátil jsem se, i když první noc o samotě v přírodě byla trochu nápor na nervy. Když se to jednou povolilo, tak už mi to nějak nešlo zakázat! Když jsem seděl u svého prvního ohně ve svém prvním campu, přemýšlel o instruktáži od trampa, vzpomněl jsem si, že jako tramp mám mít svoji přezdívku. Měl jsem sice už dva roky indiánské jméno "Velký medvěd", ale četl jsem, že indiáni si také měnili svá jména podle nových skutku či zjevení. Vybavil jsem si, jak mě odpoledne na nádru nechtěla vzít s sebou žádná parta a dal si jméno "Osamělý lišák". Vyryl jsem ho do kusu břidlice a za indiánského obřadu zakopal. Po dvou létech jsem vstoupil do osady a zkrátil si ho jenom na Lišáka, protože jsem už nebyl osamělý...

70. KŠANĎÁK (Přerov)

Příběh o vzniku mé přezdívky se odehrál již před 16-ti lety, kdy jsem ještě jezdil s oddílem TOM, ale také jsem již začal jezdit na vandry. Při jednom vandru po Pulčínských skalách jsme slézali skalní město. A jak to tak bývá, prolézali jsme kdejakou škvíru, skalku, která byla trochu ke slezení a já se v úzké prurvě zachytil o moje šráky o výčnělek skály. V tu chvíli mi podklouzla noha a nebýt té kšandy, spadl bych o dobré tři metry dolu. Když to kamarádi viděli, začali se šíleně smát, i když mě do smíchu nebylo a krve by se ve mě nedořezal! Ten večer jsem prošel trampským křestem a moje přízvisko se ujalo.

71. ROY (Bořetice)

Příhoda o vzniku mé přezdívky není příliš originální. Jako třináctiletí kluci jsme si založili klub Jaguárů. Našli jsme si v naší vesnici zapadlý kout, kterému jsme začali říkat Stínadla. Podle knihy Jaroslava Foglara - Hoši od bobří řeky jsme lovili bobříky atd. Prostě nádherný čas dětství a malin nezralých... Já dostal přezdívku ROY, podle chlapce z Foglarova příběhu, který ulovil všech třináct bobříků. I když jsem všechny zkoušky nezvládl, přezdívka mi zustala. Klub se po devítce rozpadl, každý šel někam na školu nebo učňák a já se po létech dal na toulání a nechal si přezdívku z dětství, kterou se ve svých 38 letech stále podepisuji. Celkem se mi líbí, i když k dokonalosti pravého Roye mám daleko. Už hodně lidí mi řeklo, že Rey-Roy znamená ve francouzštině král, ale já to zase tak honosně neberu. Je to jen takové mé pojítko s krásným časem klukovství...

72. BRČKO (Pezinok)

Trampské meno Brčko som nedostal ani pre svoju vtedy vytiahlu postavu, ani pre budúce povolanie, ako si niektorí myslia. Bolo to takto: Keď sme, študentíci, čo sa ešte len chceli stať trampami, zberali prvý raz na noc von, museli sme niektorých kamarátov doma "vypýtať". Aj nášho šerifa. Doma zrejme nebol až taký Pistolník, ako sa dával titulovať. Starostlivá mamička si nás pozorne kádrovala, aby jej synáčik nezapadol do nejakej nežiadúcej spoločnosti. Poprvé samozrejme chcela počuť naše mená. Já som to svoje Dočkal zašepkal tak skromne, že si musela overiť, či počula dobre. "Jak, Brčka?". Kamaráti ma hned začali oslovovať BRČKO a už mi to zostalo vyše 55 rokov.

73. MEDVĚD (Úvaly)

Mě říkají Medvěd. Vzniklo to na dívčím skautském táboře. Měly jsme celotáborovou hru, při které jsme se každý den probudily v jiné zemi. Toho dne byla na programu Kanada a etapa nazvaná "Lov na medvěda". Já a ještě jedna rádkyně jsme představovaly medvěda, který v lese zanechával stopy a děti nás měly najít, ulovit a dopravit do tábora. No a když mě tak chudinky vlekly zpět, potkaly jsme v lese kluky, kteří šli na dříví. Na otázku"Co to vlečete?" odpověděly holky "No medvěda". Výstižná odpověď! druhý den ráno mě už zdaleka kluci zdravili "Ahoj Medvěde". Vzpínala jsem se, ale marně. Medvěda mi už přišili napořád.

74. DUNDEE (Citonice)

Svoji přezdívku jsem dostal od kamarádů z intru v roce 1992. Podnětem bylo asi mé příjmení Kabelka. Kluci si nejspíš představili kabelku z krokodýlí kůže. No a pokud vím, tak Dundee z filmu měl ze stejného materiálu i boty. Marně jsem klukům vymlouval, že boty nejsou to stejné jako kabelka, už mi to zůstalo.

75. KOTĚ (Jívová)

Jela jsem poprvé na vandr a každýmu jsem se představovala Mila, a každý na mě hleděl jako na pytel blech. všichni potom chodili za mojí ségrou Šímou a ptali se, zda`je to moje přezdívka, odpověď zněla: Ne, to je její jméno. Takže jejich plán na víkend byl vymyslet mi nějakou přezdívku! Zpovídali mě, aby zjistili, co mám ráda, jaké povahy jsem, atd. Jediné, co ode mě slyšeli, bylo: Chci mít psa!!! Toho si ale nemůžu kvůli rodičům dovolit, tak jsem si domů přinesla aspoň několik koťátek a snažila se je slušně vychovat. Taky kamarádi zjistili, že jsem hrozně hravá, a že bych pořád vymýšlela nějaké lumpárny. A taky musím přiznat, že mě několikrát kamarádi přistihli, jak jsem na psa volala jako na kočku. Přezdívku Kotě jsem získala jen proto, jaký mám vztah ke kočkám, a že můj trajný sen je mít psa.

76. CIPÍSEK (Třebíč)

Na jedné akci mě upoutal letáček na "Říkají mi Cipis", a tak jsem o vzniku své přezdívky napsal něco málo i já. Moje přezdívka vznikla už asi před deseti lety. Jelikož jsem byl v rodině věkově nejmenší, začali mi starší bratři říkat Cipísku.

77. PŘÍPLUV (Třebíč)

V říjnu 1992, v mých dvanácti letech, jsem jel s 1. oddílem vodních skautů na Dalešickou přehradu, podívat se na místo našeho letního tábora. U přehrady jsem objevil starý vyvrácený pařez, asi pět metrů od vody. Kopl jsem do něj a on se skutálel do vody. Kluci na mě vyběhli s tím, že za znečišťování přehrady je dost mastná pokuta, načež jsem řekl, že přijde p ř í p l u v, a pařez vyplaví na břeh. Tím přípluvem jsem myslel příliv, ale kluci se toho chytli, a už mi ani jinak neříkaj.

78. ZAJDA (Znojmo)

Moje přezdívka vznikla velmi prostě. Protože jsem velká milovnice zvířat, tak jsem musela a musím mít doma aspoň jedno zvíře! U mě se vystřídaly snad všechny druhy zvířat, která je možno chovat v bytě. Jednou se dostalo i na králíka. Nemohla jsem svého miláčka nechávat samotného doma, a tak se mnou cestoval, kam se dalo i nedalo, například do školy, kde byl uschován v batohu. Netrvalo dlouho, a vzala jsem si ho i na oddílovku, kde mi samosebou začali říkat Králíku. Brzy z toho byl král, ale to já nejsem, nanejvýš princezna. Nakonec se má přezdívka změnila do dnešní podoby, na Zajdu.

79. BERNÁŠEK (Brno)

Psal se rok 1948. V jarním měsíci květnu se parta domluvila na čundr pod Ketkovskou skálu. Já jsem měl odpolední, tak parta jela odpoledne, a já sám až večer. Do senohrad jsem dojel až za tmy. Hned jsem zašel do hospody, zda se parta neutápí v pivním moku. Tam kluci nebyli, tak jsem pospíchal údolím k řece. Čas pokročil a obloha se zatáhla. Když jsem došel až k řece, začalo silně pršet, a já stál v rozpacích, jestli mám hledat suché místo na protějším břehu u chat, nebo pokračovat za partou ke splavu. Déšť mě přesvědčil a já se rozběhl přes mostek k chatám, kde jsem se schoval na verandě. Blesky hrměly jeden za druhým a voda z nebe jen tekla. Ustlal jsem si na lavici a zalehl. Probudil jsem se do krásného májového rána. Rychle jsem se sbalil a tradá za partou. Překvapil jsem je při sušení dek a svršků. Velký déšť udělal své. Přivítali mě s velkým hurá. Musel jsem vyprávět o mém putování i noclehu. Na zpáteční cestě se šli podívat na verandu, kde jsem spal, a nad tou lavicí byl nápis "Ahoj Bernášek". Jako když do kluků střelí, smáli se, s kým jsem tu spal. Po krátké chvíli se šlo dál. U lávky se Macek zastavil a řekl: "Co kdyby se tak jmenoval náš nocležník... .. a hned ho pokřtíme!" Než jsem se nadál, měl jsem tornu dole, kluci mě drželi za ruce a nohy. Na "tři" jsem letěl do vody. Nadával jsem, a to se partě zamlouvalo, a tak bylo víc smíchu. Na cestě do Senohrad mně již nikdo jinak neřekl než B e r n á š k u.

80. DADA (Jihlava)

Na škole jsem jako každý jiný schytal mnoho přezdívek. Jeden čas mi dokonce říkali Rambo. Jednoho dne jsem potkal se svými spolužáky svoji mámu a ta zvyklá mi říkat doma Dádo, jak se zdrobněle říkává Davidům, Danám, Dagmarám, Drahoslavům atd, mě takto oslovila před mými spolužáky.

81. DELFÍNEK (Č. Budějovice)

Vím, že to není přezdívka trampská, ale mé vnitřní já touží sdělit vám všem, proč zrovna Delfínek. Tuto přezdívku mi nedali přátelé, ti ji jenom přijmuli. Zvolila jsem si ji sama. Proč? Odjakživa jsem měla ráda přírodu a zvířata, i když mi život na sídlišti nikdy nedal příležitost, abych ji mohla více vychutnat. Ale proč Delfínek, když u nás delfíni nežijí? Protože delfín je zvíře inteligentní, a ani lidská inteligence není natolik vyspělá, aby mohla pochopit, a logicky vysvětlit, čeho všeho je delfín schopný. Já si myslím, že delfíni a velryby jsou velmi chytří, jenom neumí mluvit jako my. Tedy mluvit jistě umí, ale my jim nerozumíme. Nezvolila jsem si tuto přezdívku proto, že bych byla také tak inteligentní, ale jako úctu těmto zvířátkům, které lidé, odlišující se od zvířat "rozumem", dokáží pro své pobavení jen zavírat do mořských akvárií!

82. ŠÍMA (Jívová)

Jako malá holka jsem měla spoustu přezdívek jako např. Myšpald, Mišák... Byla jsem spíš jako kluk, který se řechtal a bavil na celé okolí svými vtípky. A tak mi dali přezdívku Šiml. Ve svých 14-ti letech jsem začala jezdit na vandry. To jsem šprýmy trochu zarazila, a začala se věnovat důležitějším věcem. Novým kamarádům se má přezdívka naprosto nelíbila, a tak mi začali říkat Šímo. To bylo z důvodu, že jsem nebyla jediná Míša v okolí, tak aby se to nepletlo.

83. OPIŠKA (Jemnice)

Svou přezdívku jsem získala na jedné naší družinovce. Jen tak jsme si s holkama povídaly na téma: "sestřenice a bratranci". Vyprávěla jsem o své sestřeničce, a o tom, že když jí kdokoli řekne cokoliv, ona mu odvětí vždy jen těmito slovy: "Nene, opiška". No a mě se to natolik zalíbilo, že od té chvíle jsem dělala to stejné. Holkám to postupně začalo lézt na mozek. Až po několika schůzkách mého skotačení vybouchly, a domluvily se, že mi budou říkat "Opiško!". Zpočátku jsem nevěděla, o koho se jedná, ale za chvíli mi to došlo a zalíbilo se mi to.

84. JEŠTĚR (Třebíč)

Moje přízvisko vzniklo asi v roce 1993, kdy mě v našem vodáckém oddíle říkali po vzoru mého trampského strýce -- Had. Ovšem asi po 14-ti dnech mi ji Přípluv, kamarád taktéž z vodáka, pozměnil na "Ještěra". Jenom doufám, že nevymřu!

85. BAČKŮRKA (Hořovice)

Znáš to, žiješ si v klidu svůj nudnej městskej život, a najednou tě z něj někdo vyrve, a zařve ti do uší: "Vstávej, prober se, tam venku existuje spousta nádhernejch věcí a fajn kamarádů. Pojeď se mnou do skal." Představa vší té svobody s tebou pořádně zacloumá a s vidinou romantickejch táboráků kejvneš na všechno. Jenže ouha! V životě jsi nevytáh paty z domu (i když tě to táhlo), a tak nemáš ani blbej spacák, natož jinou, než červenou bundu... Tak nějak to bylo i se mnou. Nakonec jsem někde vyhrabala bráchovy starý maskáče a kytičkovanej spacák (hlavně, že je teplo), ale co s botama? Kanady jsem neměla, ale zato jsem byla pyšná na svý černý kotníčkový číny s traktorovou podrážkou. Fajn, co na tom, že je zrovna únor, a všechno taje? A už si to štráduju sněhem nebo spíš čvachtu), a všichni ti ostatní fajn kamarádi (kterejch tam bylo fakt spousta) kolem mě dupou v kanadách. Všichni mají ještě sucho, a já se koušu do jazyka a nekňourám. Klidně si dál čvachtám ve svejch totálně promáchanejch teniskách. Nejednou se mě jeden ten kamarád zeptá, jak je, a já si automaticky vybavím scénu z filmu S tebou mě baví svět, jak Postráneckej vysílá šiškovou zprávu, že Dášenka jde celou dobu v bačkůrkách... Shodou okolností bylo, že já jsem taky Dášenka (byť mírně odrostlá). A bylo to. "Bačkůrka mi už zůstala, a i když už mám kanady. V létě mám ale stejně nejradši svoje starý dobrý bačkůrky.

86. KAPUSTA (Černuc)

Nejdřív jsem si myslela, že přezdívka má nějakou souvislost s mým účesem, ale skutečnost je ještě veselejší. Na výpravy jsem začala jezdit ještě jako úplně malá holka. Prý jsem nevydržela po celý večerní program, ale usnout jsem také nemohla, protože mě rušilo mluvení. Prý se mi nepovedlo pořádně zavrtat do spacáku, a přetáhnout si kapucu přes hlavu. Proto jsem poprosila "Dejte mi kapustu na hlavu." Když ostatní pochopili, co chci vlastně dát na hlavu, mohli se potrhat smíchy. A bylo jasné, že od té chvíle má oddíl Javory svoji Kapustu.

87. KOTLÍK (Jihlava)

Tomuto přezdívání se mi dostalo na jednom vejšlapu. Do té doby jsem byl známější pod přezdívkou Laki. To bylo proto, že jsem byl první den na střední škole obut do topánek do tzv. lakýrek. Kotlík vznikl o 3 roky později. K tomu přispěl náš vedoucí, když mi podával kotlík, řekl:"Na, tu máš kotlík." No a pak si mě kamarádky dobíraly např. takto: "...Kotlík nese kotlík." a podobně. A tak jsem se tedy stal"fón ešusem". Ale vzhledem k tomu, že jsem kuchař, mi to i sedí.

88. ONUCK (Ledeč nad Sázavou)

Moje přezdívka vznikla na skautském táboře r. 1991. Jako nováček jsem tam pochopitelně přezdívku neměl. V oddíle tehdy ještě fungoval skautík silnější postavy s přezdívkou Tuck, podle postavy mnicha ze seriálu Robin Hood. Nějak napadlo, že když máme Tucka (taka), tak proč bysme nemohli mít Onucka (onaka).Téměř ihned se to ujalo a mě už dnes ve skautu či v T.O. nikdo jinak neřekne.

89. FILA (Přímětice)

Filosof - člověk zabývající se filosofií. Jeho snahou je nalézt prazáklad světa, smysl našeho bytí, cestu života, ale také moje první přezdívka. Proč vlastně Filosof? Prej jsem byl moc chytrej a navíc být v jedenácti na gymplu bylo v té době přinejmenším neobvyklé. No ale vysvětlujte někomu, že existuje osmileté studium. Né, že bychom zprvu věděli, jak se to slovo vlastně píše a co znamená, ale člověk je tvor zvídavý a nikdo mi už jinak neřekl. Můj táta mě a bratra jednoho dne dovedl do klubovny oddílu "Strážci" TOM 7501-Znojmo. Tam bylo zvykem mít opravdu krátkou přezdívku jako např.: Čiko, Sep, Talis, Jerry, Tom, Inža, Haf....Filosof - to nesedělo! Co není, může být, a tak mě Tom jednou oslovil pouze krátce Filo. Na závěr můžu dodat jen: "Škoda, že to trvalo pouze dva roky."

90. BÁSNÍK (České Budějovice)

O svojí trampské přezdívce jsem měl rozhodně jiné představy. Bral bych své nedostatky jako např: Tlusťochu, Drobečku, Dědku, za své. Když jsem se na konci osmdesátých let, v době kralování totality, vrátil v čase uvolnění od vodáků k "normálním" trampům na TO Zlatá lebka, k nám na Malši, hned jsem si o svůj titul řekl. Kluci z osady právě přemísťovali záchod a já o tom napsal lyrickou poemu. A Básník byl na světě. Mě z toho bylo ze začátku při představování na mrtvici. Já někdy dokonce tvrdím, že ta přezdívka mě donutila ke psaní básní - těch trampských rozhodně. Ale časem jsem si zvykl, zvykli si i ti druzí. Pod super-titulem mě lidé i trampové znají, a já si svoji, dnes už pro mě čestnou, přezdívku snažím zasloužit, a už se za ni nečervenám... Jinak mi moji nejbližší občas řeknou Botazko, protože této sportovní obuvi dávám v poslední době přednost před tradičními trampskými "krpály" a to hlavně z provozních důvodů. Sami uznejte, že ve svém mladém věku (61 jar) nebudu ještě nosit bačkory. A přezdívku Bačkora - tu bych nesnesl ani na svém posledním věčném vandru, kam se zas tak moc netěším.

91. ČERV (Třebíč)

Moje přezdívka vznikla hned na začátku, když jsem vstoupil do oddílu. Tuším, že to bylo před šesti lety. No a říkají mi tak, protože jsem všude vlezl, všude vrtal úplně jak žížala. Nebo to mohlo vzniknout z mého příjmení Čermák - Červák - Červ.

92. SIRKA (Přerov)

Na první schůzce po táboře jsme si jako každý rok mohli vybrat nové přezdívky. Když jsem byl na řadě já, tak Bručoun (z Přerova) plácl Sirka. Nevím, jak ho to napadlo, ale asi proto, že se jmenuju Jirka, a že se to rýmuje. Nicméně já se před nováčky vychloubám, že dokážu zapálit mokrou sirku mokrou krabičkou.

93. FETIS (Plzeň)

K mé vlastní přezdívce došlo už dost dávno, asi když jsem chodil do čtvrté či třetí třídy. Jako malí kluci jsme u nás za barákem na Doubravce hráli hokej tenisákem, a tam jsem byl nejlepší obránce a né jenom tam. V té době bylo dost dobré mužstvo Sovětského svazu v ledním hokeji. Za ně hrál v obraně V. Fetisov, známé velké eso. Už nevím koho to z mých kamarádů napadlo na mě křičet Fetisove přihraj, ale vím, že to pro ně bylo moc dlouhé a tak to zkrátili na FETIS. V té době jsem se nemusel za to stydět, i když to byl Rus. Čím více zápasů jsme hráli, tím jsem se lepšil a má přezdívka se šířila dost rychle i do jiných čtvrtí. V patnácti jsem založil vlastní trampskou osadu T.O. PODCHLUMÁCI a každý správný tramp má mít přezdívku, tak mi zůstala ta má. V roce 1989 po sametové revoluci jsem vstoupil do 35. skautského oddílu Bílý orel a tam se taky neobejdete bez přezdívky. A proč si dávat novou, že? Vandruji, skautuji, hokeje jsem zanechal kvůli času. Kvůli mé přezdívce jsem už pomalu zapomněl, jak se doopravdy jmenuji, ale jsem na ni hrdý! Už mi to zní i doma! Ještě, že mi v práci říkají Scheriff. Vím, že samochvála smrdí, ale už mi zbejvá jen nechat si to napsat do občanky.

94. ŠTĚHNĚ (Brno)

Někteří tuláci si musí svoji přezdívku v potu tváře vysloužit, jiní musí dlouhá léta čekat, než provedou něco dostatečně významného. Tohle ale opravdu nebyl můj případ. Moje přezdívka byla známá dlouho předtím, než jsem se narodila. Upřímně řečeno, mám podezření, že vznikla ještě dřív, než o tom naši začali vůbec přemýšlet, Abych to vysvětlila: Jsem dcera trampských recidivistů Buldoka a Vofce. Ano, je to tak. Asi už tušíte, jak se celá Smečka skvěle bavila na jejich účet. Každej chtěl přispět svou teorií o původu druhů, Darwin by z toho zešedivěl, co vám budu povídat. Nový druh ovcopsa byl pojmenován Štěhně a všichni se děsně těšili, že si vezmou párek na chov, což naše naplňovalo upřímným zděšením. Jenže: "Kdo se směje naposled, ten se směje poslední" - Mám sestru...

95. HAF (Přímětice)

Tehdy jsem ještě chodil do TOM 7501 "Strážci". Dnes již tento oddíl neexistuje, ale ve své době byl docela slavný. Byli jsme bezva parta kluků. Na jedné výpravě na Králův stolec (v NP Podyjí) jsme hráli spoustu her. Zrovna jsme procházeli místem, kde ležely po celé cestě haldy borových šišek. No a jelikož jsme právě skončili, na dně svých znalostí, v rozhovoru o letadlech, zakřičel jsem na celé kolo:"Já jsem to letadlo Šedohaf a vyhlašuji všem mocnostem šiškovou válku!" (omluvte prosím pravopis názvu letadla, už si nepamatuju, jak se to psalo). Rány od šišek už dávno zmizely, ale skrácenina názvu letadla mi ten den bude připomínat asi až do smrti.

96. MANON (Bratislava)

Pred tým, než som získala prezývku Manon, ma volali Indiánka. Ale vobec sa mi to nepáčilo., pretože ma to nevystihovalo. Prezývku Indiánka mi dali dievčatá z oddielu podla toho, že som čiernovláska a mala som dlhé indiánske vlasy. Terajšiu prezývku Manon som dostala na jednej družinovke, kde som si stále spievala pesničku Balada Manoně od Karala Kryla. Pri hrách som stále kreslila a vystrihovala motýle. A kedže: Manon je motýl... Odvtedy som si na akciách začala všímať motýle a ony mňa.

97. IBAIVA (Bratislava)

Na jednej akci sme se zoznamovali s kamarátmi s Polska. Akosi nevedeli pochopiť, že niekto može byť Iva a nemusí byť pritom Ivana. Keď som začala objasňovať, že som iba Iva, mysleli si, že som Iba. Samozreme, to počuli baby z nášho oddielu. Začali Poliakov presvidčat, že som Iba, ja som ich presviedčala, že som Iva. Proste chaos. Naše baby mi potom chvílu hovorili Iba, ale našťastie, sa na to onedlho zabudlo. Prezývka Ibaiva sa začala používať asi po dvoch rokoch. Ale pre nejbližších som stále iba Iva.

98. PINOKIO (Plzeň)

Vlastně mám přezdívky dvě, ještě Bimbo. Tou první mi kamarádi z osady říkají pro můj neobvykle špičatý nos, který měl i panáček v pohádce Pinochio. A Bimbo mi říkal můj starší bratr. Prý pro můj záporný postoj k práci.

99. KŘÍDLO (Plzeň)

Přezdívku jsem si vysloužil ve skautském oddíle od našeho vůdce, protože jsem pořád vyprávěl o házené, kde jsem právě hrál na křídle.

100. ŽLUŤAS ( Plzeň)

Na táboře 35. skautského oddílu Bílý orel jsem si neustále prozpěvoval písničku Žluťásku, Čičorečko z filmu Přijela k nám pouť. Přezdívka Žluťásek se mi moc nezamlouvala, a tak mi ji upravili na Žluťase. Podle Kamila to má být něco jako velký motýl. Zrovna jsme malovali odd. tee-pee, takže měly žlutou barvu na dosah. Na Fetisův návrh mě rovnou pokřtili. Tou barvou ze mě udělali žluťase jako sluníčko, a pak mě ještě hodili do vody.

101. ŽRALOK (Plzeň)

Na jedné výpravě našeho skautského oddílu se mi rozpadla úplně nová bota. Nejdřív jsem z ní měl jakéhosi žraloka, a tak jsem z KPZ vyndal drát a přidrátoval jsem si to tak dobře, že mi pak upadla podrážka celá. Na nějakou další opravu jsem se vykašlal a šel jsem dál. Bota tedy dlouho nevydržela, ale o to víc vydržela stará dobrá ponožka. Vydržela cestu tam a zpět do tábora a bez jediné díry. Paráda! Už večer proběhlo křtění. Hodili mě do vody v oblečení! Prej když jsem Žralok, tak mi voda nevadí!

102. KAMZÍK (Plzeň)

Jsem bývalý skaut, ale dlouho jsem svoji přezdívku neměl. Až jednou mě kamarádi vzali na vandr, kde jsem k přezdívce přišel jak slepej k houslím. Na vandru jsme se s kamarády pajdali po kopcích V mém případě šlo opravdu o pajdání, protože jsem neustále jen zakopával, padal, zkrátka zdržoval jsem jak se dalo. Kamarádi, jak to viděli, tak mi začali říkat, že jsem hbitej jako kamzík, akorát opačně.

103. MANDARINKA, MILKA (Plzeň)

Ano, to jsou opravdu dvě přezdívky v jedné osobě. Mandarinka mi říkají, protože jsem se na jedné skautské výpravě cpala pořád jen mandarinkami, a Milka mi říkají proto, že jsem s sebou na výpravy do lesa nosila barevnou, křiklavou bundu, no a kamarádům to zkrátka připomínalo tu známou fialovou kravičku z televizní reklamy na čokoládu Milka.

104. ŠTEŇA (Bratislava)

Raz jsme si urobili super akciu v Slovenskom raji. Bolo leto, teplo a ja som z toho všetkého mala takú radosť, že som sa so všetkými hrala, bláznila a maznala. Pri večernej hre Hrničkárna som zaspala. Vtedy moja najmilšja maznáčka - Slnečnička zahlásila: Linda je ako také šteňa!!! Ráno som sa dozvedela, že mi vznikla prezývka. A kedže som bola najmladšia a velmi hravá, prezývka sa mi ujala.

105. BRČOMIL (Brno)

Tuto přezdívku jsem dostal kdysi dávno od jeskyňářů, kam jsem od mala jezdil. Dlouhou dobu jsem o řádné jméno nemohl zakopnout a tak se mi říkávalo Tomášek, co stále pije jenom limonády. Až jednou v neděli při návratu domů z Holštejna se to stalo. Tehdy se mnou jeli ještě mí dva kamarádi Pavel a Tut. Pavel se den před tím hodně opil, a tak si z něj Tut neustále dělal legraci a oslovoval ho zkomoleninami od notorika jako např. Nora, Norek, Novoslav, Noribald atd. Samozřejmě, že oslovení vplétal do vtipných sloganů, takže každou chvíli jsme slzeli smíchy. Po jedné velmi vtipné větě, kdy jsem se jak kůň rozřechtal na celý autobus, se ke mě Tut natočil a povídá: Ty se moc nesměj, Brčomile, ty to s těma svejma brčama daleko nedotáhneš. A už jsem ji měl.

106. ÚRAZOVKA (Bratislava)

Táto velavravná prezývka mi prischla vďaka malej nehodě, ktorá sa mi prihodila na zimnej lyžovačke. Úplnou náhodou som si zlomila ruky. Dobre čítatě - obidve ruky naraz. Presnejšie na ľavej ruke prst a na pravej ruke som mala pohmoždenú kosť pri lakti. Dva mesiace po uzdravení som si opať zlomila pravú ruku a po dalších troch mesiacoch znovu pre zmenu zas pravú ruku.

107. ŠNÚRKA (Bratislava)

Moje prezývka vznikla v jeden zimný deň, keď jsme sa vybrali na výlet zakončený plavárni. Celou cestu sa mi rozvazovali šnúrky na topánkoch. A taky viděli stě niekoho, aby si zazipsoval šnúrky od vetrovky do zipsu na nohaviciach.

108. SEVEŘAN (Praha)

Všechno začalo před dvaceti lety, když jsem si po maturitě na gymnáziu začal svoje čerstvě získané středoškolské znalosti rozšiřovat studiem na vysoké škole v zahraničí. Studoval jsem spojařinu v Oděse, což je přístavní město ležící na břehu Černého moře na Ukrajině, tehdy ještě v Sovětském svazu. Při mých častých návštěvách domova bylo zcela obvyklým jevem, že se mě kamarádi ptali, jak se mi daří na moři. Nedokázali pochopit, že nejsem námořník, ale jen suchozemský spojař. Jednou se z kruhu kamarádů ozval překvapivý dotaz, jak je na Sibiři. Na moji nechápavou reakci kamarád svůj dotaz upřesnil: Jsi přece ten Seveřan, studuješ na Sibiři? I když jsem mu okamžitě vysvětlil, že Oděsa neleží na Sibiři, ale naopak na jihu u teplého Černého moře, geografickým omylem získaná přezdívka mi už zůstala.

109. NÁKLAĎÁK (Plzeň)

Tenkrát jsem jel pomáhat bratrovi, který byl skaut, na předtáborovou brigádu. Sekali jsme tam trávu, abysme měli kam postavit stany. Nosil jsem kupy trávy na hromadu v takovém množství, že jsem za tou haldou nešel ani vidět. Děti říkaly, že jsem lepší něž náklaďák!

110. PROBLÉM (Plzeň)

Možná jsem tehdy byl malý, ale určitě jsem byl šikovný a chytrý skaut! Kamarádi tvrdí, že vždycky, když se něco dělalo, měl jsem otázky typu: Co?, Nač?, Proč?... Prej jsem i z malého problému dokázal udělat velký. Proto tedy problém.

111. ANIMUK (Plzeň)

Tenkrát jsem chodil ještě do Skauta a ne do osady. Když mě Fetis poprvé oslovil "Animuku!", klel jsem jak pohan, ječel a křičel jsem, ale nic mi to nebylo platný, už jsem se mé přezdívky věrně popisující mou hovornost a ukecanost nezbavil.

112. BABČA (Hodonice)

Konečně jsem tedy zasedla ke psacímu stroji, abych vám napsala svůj kratičký a přeprostý příběh o vzniku své přezdívky. Není to zas až tak dávno, co byly v televizi populární příběhy o medvídcích Gumídcích. Mezi nima žila i dáma, která celé společnosti Gumídků vařila, uklízela místnosti a zašívala roztrhané oblečky. No zkrátka holka pro všechno. Po mnoha letech pauzy jsem opět začala jezdit na stanové tábory. Tentokrát jsem jela se svým synem Inžou na indiánský tábor, kde nás bylo dohromady jen asi 10. Spolu s Royem jsme tam byli jediní dospělí. Kluci z oddílu dokázali mnohé, ale svěřit jim vaření by nebyl zrovna dobrý nápad. Jelikož jsem do té doby přezdívku neměla, a protože jsem se o všechny tak pečlivě starala, začali mi říkat Babčo. Zezačátku jsem to brala jako urážku, vždyť mi bylo sotva přes pětatřicet let, ale nakonec proč ne?

113. DANN (Solnice)

V šedesátých letech jsme si skoro všichni hráli na kovboje, zálesáky a drsňáky, ale moje přezdívka se tak přetvařuje. Vznikla tehdy z mojí mladické nesmělosti, protože jsem se bál blíže seznámit s jednou holkou jménem Danka. Když jsem se pak kdekoho na ni vyptával, samozřejmě neúspěšně, a tím bylo jasné, že jsem něco definitivně prošvihl, začali mi kluci říkat Dane. A protože jsem proti tomuto neustále protestoval a tuto přezdívku jsem nechtěl, bylo mi na znamení mého ne přidáno ještě jedno N na konec jména. Pro zajímavost uvádím, že tu holku jsem už nikdy nepotkal. ale přezdívku Dann používám již třicátý rok.

114. ŽENTOUR (Solnice)

Za svého krátkého, ale na průšvihy bohatého, života jsem dostal spoustu přezdívek. Bylo jich tolik, že si snad některé ani nepamatuji a i s těmi zbylými bych mohl do reprezentace. Delší dobu přežily jen dvě. Starší z nich - Švára nebo Švagr vznikla v den, kdy mě sestra a její kluk poprvé dostali na vodu. Bylo mi dvanáct let a jeli jsme tehdy s velmi početnou partou, se kterou se tehdy znal jenom ségřin kluk. Na otázku, ke komu vlastně patřím jsem proto odpověděl: Já jsem Petrův švagr. A to mi zůstalo. O pár let později jsem se dostal na střední školu, kde kdosi záměrně zkomolil mé příjmení a začali mi říkat Žentour. Tato přezdívka se velmi rychle ujala i přes mé protesty (nebo právě kvůli nim). Do třídy se mnou chodili také dva skauti, kteří mě občas brali na výpravy. Někteří jejich kamarádi, kteří sami skauty nebyli, znali zase několik jiných a s těmi jsem začal trampovat. Byl mezi nimi i kluk, který se jmenoval stejně jako já. Když pak někdo na někoho z nás dvou zavolal, ozvaly se zpravidla dva hlasy. Kamarádi to vyřešili jednoduše. Od těch dvou dotyčných skautů znali moji přezdívku a začali ji používat. Marné bylo moje snažení o zvrácení osudu. Holt, za svého krátkého, i když na průšvihy bohatého života jsem již dostal spoustu přezdívek.

115. HA KUŽA (Tišnov)

Moje přezdívka vznikla asi nějak takhle. Když jsme byli menší, říkali mi Evelíno (jsem Eva). No a jedině co se rýmuje na jméno Evelína je kůže líná. Pak jsem jednou trávila prázdniny na indiánském táboře a všichni chtěli znáti mou přezdívku. Potom je napadlo přeložit kůži línou do lakotštiny. No a už to bylo. Ha - tzn. líná a co znamená kuža, na to už snad každý přijde.

116. SOPŤA (Loštice)

Přezdívka vznikla o prázdninách, asi když mi bylo deset let. To jsme s oddílem pálili staré přihlášky, diplomy a stezky. Tenkrát jsem se toho chopila a jak jsem tak stála u kamen a ruku pořád plnou papírů, tak naše vedoucí řekla, že vypadám jako jedna pohádková postava, ale nemohla si vzpomenout jaká, tak někdo řekl, že by to mohl být hasič Sopťa. Toho samozřejmě nemyslela, protože Sopťa dělal přesný opak co tenkrát já. Ale přezdívka je to dobrá. A od té doby mi tak říkají.

117. SVIŠŤ (Prostějov)

Přezdívku jsem nedostala na vandru, ale ve městě. A to díky mým kolečkovým bruslím. Vždycky jsem se rozjela rychlostí větru, prosvištěla kolem a zabrzdila, někdy i docela tvrdě. A má kamarádka Miki mi jinak od té doby neřekne. Moje přezdívka se ujala i mezi ostatními čundráky.

118. VLKÝŠ (Praha)

Toto není moje jediná přezdívka. V dětství jsem jich mívala více, např. téměř celé období povinné školní docházky mě provázela přezdívka GORILA, pro moji bezmeznou lásku k opicím, jak živým, tak plyšovým. Přezdívka VLKÝŠ vznikla začátkem sedmdesátých let na jednom školním výletě. Poměrně nudnou cestou autobusem do kýžené lokality jsme si krátili vyprávěním vtipů. Tehdy byl oblíbený velice stupidní vtip (tzv. kameňák) o brouku Vlkýšovi, který tam také padl. Protože jsem se za svobodna jmenovala Vlčková, začali mě spolužáci oslovovat "Vlkýši" a když můj otec začal figurovat jako "starej Vlkýš", už mi tuto přezdívku nikdo neodpáral. Ujala se i na pionýrské skupině a jejích táborech, kde jsem 12 let pracovala jako vedoucí. I když vůbec nevím, jak brouk Vlkýš vypadá, "starej Vlkýš" už není mezi námi a kamarádi se skupiny se mi ztratili ve světě, kamarádi ze školy, jejich rodiče i někteří noví kamarádi mě tak říkají.


Valid HTML 4.0! Hlavní stránka Trempského zpívání na Střeláku
Zpět na hlavní stránku